Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Obezita v dětském a adolescentním věku nesporně představuje zvýšené riziko z hlediska zdravotního stavu. Víc než u poloviny dětí s nadváhou se vyskytují zdravotní komplikace, jako jsou onemocnění kardiovaskulárního systému nebo cukrovka. Z pohledu samotného dítěte potíže, které „možná můžou nastat kdysi v daleké budoucnosti, až budu dospělý nebo dospělá“ jsou příliš vzdálené a mnohem urputněji dítě spíše řeší to, co je tady a teď. Zdravotní rizika obezity v mladém věku se mohou projevit až později, v dospělém věku, o to s vyšší závažností.
Ačkoli se zdravotní důsledky dětské obezity můžou vynořit až v období dospělosti, psychologické efekty se dostavují okamžitě. Různým formám diskriminace může dítě s nadváhou čelit už ve školce nebo i dříve, kde podle některých výzkumů již pětileté děti popisují své obézní vrstevníky jako lenivé, nepořádné, nebo dokonce hloupé či ošklivé.
Jiná studie se zaměřila na ochotu pomoci, přičemž se ukázalo, že děti ve zkoumaném souboru ve věku čtyř až osm let měli menší tendenci pomoci svým stejně starým vrstevníkům s nadváhou, přičemž pomoc se týkala různých každodenních činností jako například sebrat ze země upadlou hračku. Ve věku staršího školního věku a prepubescence se navíc dostávají do popředí otázky sebeobrazu, identity a dítě se často srovnává se svými spolužáky či vrstevníky.
Zejména dívky, které v tomto věku navíc trpí nadváhou, můžou velmi nelibě snášet nepříjemné slovní projevy agrese ve formě různých posměšků, přehlížení, nepřímých narážek nebo přímých verbálních projevů souvisejících s jejich obezitou. Proto je velmi důležité nepodceňovat psychologické důsledky stigmatizace dětí s nadváhou a brát v úvahu takové aspekty, jako je propojení nízkého sebeobrazu a nízké sebeúcty dítěte s rozvojem depresivních epizod či suicidálních myšlenek.
Jako určitý začarovaný bludný kruh může působit fakt, že děti s nadváhou se kvůli obavám z posměšků a pocitů ponížení vyhýbají sociálním a skupinovým aktivitám s druhými dětmi a raději volí takové volnočasové aktivity, při kterých nemusejí interagovat s druhými, které jsou naopak individuální, často navíc i sedavé (čtení knížek, počítač a internet apod.)
Rodiče často ani nemusejí vědět nebo vnímat, co dítě vnitřně prožívá, protože ono samo ještě taky plně neví, jak zpracovat své vlastní emoce. Můžou cítit smutek a rozčarování nad tím, jak se k němu chovají spolužáci, můžou cítit zlost, hněv namířen na tyto spolužáky, kteří si z něj dělají posměšky, zároveň však můžou cítit zlost a hněv sami na sebe, protože jejich nadváha nabourává jejich sebeobraz a zlobí se třeba na to, že je jejich vlastní tělo zrazuje, že nedokážou zhubnout, nebo naopak, že snadnou přiberou na váze; na druhé straně můžou cítit touhu být členem skupiny, zapadnout, být oblíben, nebo minimálně nebýt neoblíben.
Ve spleti různých emocí a vnitřních psychických stavů je pro dítě velmi těžké orientovat se ve svém nitru, natož pro rodiče je pak situace o to náročnější, aby uměli vypozorovat, že se dítě s něčím trápí, umět se nastavit na jeho prožívání a poskytnout mu potřebnou dávku opory a porozumění. Jednou ze základních dovedností, které můžou být velmi nápomocny, je schopnost vyslechnout.
Tuto jednoduchou pomoc však mnoho dospělých neumí dobře poskytnout, protože začnou třeba problém dítěte bagatelizovat, racionalizovat, navrhovat příliš „dospělé“ návody a moudrosti, které – byť můžou být míněny s dobrým úmyslem – nepadají na úrodnou půdu, protože dítě aktuálně potřebuje „něco jiného“, často třeba jen jakousi vrbu, které se může plně vypovídat, která je tam pro něj, a „vstřebá“ všechno, s čím se jí dítě svěří bez toho, aby zastávala roli všemoudrého rádce. Proto v tomto věku můžou děti v mnohém táhnout pro radu víc od vrstevníků a kamarádů, a autorita rodiče jako pomocníka se posouvá kamsi na další příčky.
Zmiňovali jsme, že děti s nadváhou můžou mít snížené sebevědomí a cítit se nejistí. Nejistotu však často můžou pociťovat i ty děti, kteří jsou na druhé straně barikády, a tedy ty, které šikanují, které si dělají posměšky ze svého spolužáka či spolužačky s nadváhou. Svoji nejistotu skrývají za „silné“ řeči a napadáním slabšího/zranitelnějšího spolužáka se snaží zvýšit svoji hodnotu v očích ostatních nebo ve svých očích, cítit se akceptovaní, populární.
Je proto dobré, aby dítě, které je pro svoji nadváhu šikanované poznalo, že to není jeho nízké sebevědomí, které je kamenem úrazu, ale že nízké sebevědomí může mít v mnohém právě šikanovatel.
Ponížení, stud, strach je to, co šikanovatel od oběti často očekává, proto je dobré, aby dítě tyto projevy a emoce na sobě před ním nedalo znát a neprojevilo či neukázalo žádnou emoci, která by živila a podporovala to, co šikanovatel vlastně u něj chce dosáhnout (aby se oběť rozplakala, nebo aby se rozhněvala, křičela, nebo se strachem utekla apod.).
Určitě je dobré, aby se dítě nebálo zajít za učitelem nebo jinou dospělou osobou, a aby to nechápalo jako projev slabosti, donášení či žalování, ale právě naopak, jako projev toho, že ho šikanovatel dál nesmí zastrašovat.
Výborným prostředkem, jak dítěti pomoci začlenit se do sociálních aktivit a zastavit tak jeho sociální izolování, je zabezpečit mu různé mimoškolní aktivity buďto ve formě volnočasových kroužků nebo jakéhokoli kontaktu s vrstevníky, kamarády a blízkými, se kterým by mohlo trávit čas.
Kromě psychologického efektu by se tak tyto aktivity mohli skloubit třeba se zdravějším životním stylem (procházky, sport apod.) a tím přispět kromě nastolení duševní rovnováhy taky ke zmírňování negativních somatických projevů obezity po zdravotní stránce.
