Sexuální závislost je fenomén, o kterém v dnešní době slýcháme stále více. Je to opravdová nemoc, nebo jen nafouknutá bublina?
Ze všech závislostí je závislost na sexu nejčastěji terčem vtipů jako: „Kdybych měl mít závislost, šel bych do závislosti na sexu.“ To vyvolává otázku, zda je závislost na sexu skutečná.
Mnoho lidí odmítá závislost na sexu jako marný pokus dát legitimitu tomu, co je prostě nezodpovědné chování. Jiní říkají, že tito lidé si neuvědomují nebo jsou lhostejní k emoční bolesti, kterou často uvádějí jak ti, kteří se považují za závislé na sexu, tak jejich blízcí.
Argumenty pro:
- Závislost na sexu spouští v mozku systém odměn podobně jako jiné závislosti.
- Závislí na sexu mají často i jiné závislosti.
- Sexuální závislost může mít za následek značné trápení a poruchy fungování.
Argumenty proti:
- Nálepka „závislý na sexu“ může být morálním soudem.
- Může být použita jako omluva pro nezodpovědné sexuální chování.
- Někteří věří, že závislost je chemická a ne behaviorální.
Pozadí celého problému se závislostí na sexu
Sexuální závislost není nový pojem. Historické záznamy ze starověkého Říma a Řecka ve druhém století uvádějí nadměrnou sexualitu, známou také jako hypersexualita nebo hyperestézie a nymfománii nebo furor uterinum (děložní zuřivost) u žen.
Moderní koncept závislosti na sexu zpopularizoval Dr. Patrick Carnes, autor knihy Out of the Shadows: Understanding Sexual Addiction (poprvé zveřejněné v polovině 80. let, revidováno v roce 2001 a znovu revidováno v roce 2014). Na toto téma však obsáhle psali i jiní, včetně výzkumníků a lidí, kteří se domnívají, že trpěli závislostí na sexu.
Argumenty v knize říkají, že ačkoliv závislost na sexu sdílí rysy jak obsedantně-kompulzivní, tak impulzivní poruchy, nezapadá přesně do žádné kategorie. Jedna široká škála specialistů v této oblasti se domnívá, že toto chování lze nejlépe popsat jako závislost. Ale většina lékařů, dokonce i ti, kteří jsou vyškoleni v oblasti sexuálních poruch nebo drogové závislosti, nemají žádné nebo téměř žádné školení v léčbě sexuální kompulzivity či závislosti na kybersexu.
Co mluví proti diagnóze závislosti na sexu
Důležitou kritikou je, že koncept sexuální závislosti neposkytuje dostatečné rozlišení mezi podobnými stavy, které by mohly vypadat jako závislost na sexu. Řeč je například o hypersexualitě související s mánií nebo hypománii u bipolární poruchy, poruchy osobnosti či některých forem deprese.
Kritici konceptu sexuální závislosti tvrdí, že vyrostla z kulturního zaměření, které spojuje sex s nebezpečím, bezmocí a pronásledováním. Podle nich je pouze novým způsobem, jak dělat morální soudy o lidech, kteří si sex užívají. Koncept závislosti na sexu jako takový mohou lidé s politickým nebo náboženským programem používat k propagování negativního postoje k sexu.
Existuje také riziko, že označení závislost na sexu může patologizovat normální sexuální touhu a chování. Zdraví lidé by tak mohli vypadat, jako by měli nemoc, která neexistuje.
Koncept závislosti na sexu byl také kritizován za to, že je založen na myšlence, že některé sexuální zážitky, například intimní vztah, jsou „lepší“ než jiné. To jsou argumenty spíše morální než klinické.
Na druhém konci spektra se někteří lidé domnívají, že označení závislost na sexu lze použít jako omluvu pro nezodpovědné sexuální chování, jako je znásilnění a obtěžování dětí. Podle této kritiky se lidé, kteří se dopustili sexuálních trestných činů, mohou skrývat za nálepku sexuální závoslosti a vyhýbat se odpovědnosti za své činy.
Konečně je tu argument namířený proti všem závislostem spočívajícím v chování jedince. Ten zní, že závislost je o chemické závislosti a bez ohledu na to, jak podobné jsou vzorce chování, závislosti se vyskytují ve vztahu k návykovým látkám a ne k chování.
Závěry o existenci závislosti na sexu
Závislost na sexu je široce uznávána v médiích a v populární kultuře. Růst internetu vedl k nekvantifikované eskalaci „závislosti na kybersexu“. Ta zahrnuje jak závislost na pornografii, tak závislost na online sexuálních interakcích s partnery, včetně sexuálních pracovnic.
Psychiatrická komunita však stále lehce váhá, zda uznat nadměrnou sexualitu jako takovou za poruchu.
